K večeru 30. května se u policejních revírů scházely komise pro prošetření všech německých obyvatel bez výjimky a ustanovení těch, kteří podléhali nařízení o vystěhování z města. O jednání jedné takové komise máme dochováno výstižné svědectví z Brna–Komárova. Současně ilustruje skutečnost, že pomocné bezpečnostní stráži, za kterou při odsunu bývají považováni pouze ozbrojeni Zbrojováci, nepříslušelo rozhodovat. Sama měla oporu ve vlastním ”dobrovolném bezpečnostním sboru Národní stráže" pod velením záložního důstojníka čs. vojska. Předseda komárovského NV Josef Rudko, člověk nadmíru seriozní a obětavý, o soustřeďování Němců napsal: ”Příkaz k odsunu všech Němců přišel neočekávaně kol. 18. hodiny s tím, že o 22. hod. téhož večera bude proveden. Zároveň byl MNV doručen přípis od Ústředí, kterým se vymezuje, kdo z Němců může zůstat. Na podkladě toho byla utvořena komise, která měla příkaz provést. Komise se skládala ze členů NV Rudky a Konečného a zástupců NSB, vrchního strážmistra Tyla a prap. Mezulianika. Jako lékař byl přibrán dr. Doležal. Komise se sešla na policejním revíru ve 20 hod. Mezitím bezpečnostní stráž vyzvala po domech Němce, aby okamžitě vzali svršky, které mohou unést, a dostavili se před policejní stanici v Tichém lese. Výzvě bylo hladce a bez odporu vyhověno." Většina německých občanů o připravované akci věděla z tisku, takže ji náhlé konečné rozhodnutí příliš nepřekvapilo. Malá neinformovaná část byla opatřením zaražena a v těchto případech obvykle docházelo ke konfrontačním scénám. Někteří prozíraví Němci s odchodem počítali už delší čas, a proto se na něj důkladně připravili. Poněvadž odchod z Brna považovali pouze za dočasný, zazdili a zakopali cenné předměty a nedostatkové zboží, např. textilie, do důmyslných úkrytů, které bývaly při pozdějších domovních přestavbách čas od času nalézány. Majetné ženy zašívaly do svého oblečení šperky nebo je ukládaly do potravin připravených na cestu.

Kolem 22. hodiny, od některých policejních stanic i dřív, odcházely první útvary vysídlenou mimo Brno, na úsvitu 31. května odešly poslední. Dodatečně NBS zadržela ojedinělé německé občany, kteří neuposlechli výzvy a na shromaždiště nepřišli. V pátek 1. června přinesly všechny brněnské noviny zprávy o průběhu a výsledku odsunu, převzaté z úřední zprávy Národní bezpečnosti. Celkový počet vystěhovaných dosáhl čísla 17 014 osob. V tom nebylo zahrnuto asi 2 000 – 2 500 osob ze 13. policejního revíru a kolem 50 z Líšně, odkud konečné výsledky nedošly včas před uzávěrkou. Prověřovací komise uznaly 575 osob za nezpůsobilé pochodu ze zdravotních důvodů. Do barákového tábora v Brně – Maloměřicích převedly 853 práceschopných mužů a 1 226 osob po ověření jejich žádostí o vynětí z opatření o Němcích vrátily domů. Podle této statistiky, s výjimkou dvou čísel uvedených odhadem, bylo prověřeno přibližně 22 218 občanů německé národnosti, z toho jich opustilo Brno asi 19 564, ovšem i v tomto případě s výhradou k odhadovaným údajům. Je to vůbec první poválečné vyjádření tohoto druhu, v závěru statě na ně ještě navážeme. Všechny noviny hodnotily dočasné vyřešení německé otázky v Brně pozitivně. Sociálně demokratický ČIN na adresu Němců dodal: ”Loučíme se s nimi v dobrém a nepřejeme jim nic zlého."

Kolem 22. hodiny odcházeli němečtí občané určení k opuštění města ze všech třinácti seřadišť přes Staré Brno a Vídeňskou ulicí směrem k Rajhradu. Není pravdou, že existovalo jen jedno ústřední shromaždiště v parku Starobrněnského kláštera, jak to tvrdí publicista O. Filip a v souladu s nim i další autoři. Přicházeli sem pouze Němci z příslušného policejního revíru, nahodilá přítomnost někoho z jiné části města na této skutečnosti nic nemění. V duchu spekulace o společném odchodu z klášterního parku byl v něm v roce 1995 zřízen pomník připomínající odsun. Místo bylo zvoleno velice uváženě, do parku i kláštera přijíždějí návštěvnici z celé republiky i ze světa, aby poznali místo působeni významných osobností vědy a kultury. Při této příležitosti nemohou bez povšimnutí minout pomník odsunu, ačkoliv co do jeho historického opodstatnění nemusel stát právě zde, nýbrž na kterémkoli z dvanácti dalších, naprosto stejně významných seřadišť. Na prvním místě německým a potom také českým nápisem hlásá: ”30. května 1945 museli Němci z Brna a okolí opustit svou domovinu. Kéž v budoucnosti všichni lidé v Evropě mohou žít v míru a s úctou k lidským právům." Nikde ani náznak, že 30. květen 1945 byl kausální výslednicí předchozího historického procesu, ani slovo omluvy za vlastní podíl na genocidně vedené druhé světové válce. Podle jednostranné povahy textu bylo Brno pouze domovinou Němců a povzdech o lidských právech nelze vázat k žádné jiné historické skutečnosti než právě ke 30. květnu 1945. Když brněnská veřejnost vyslovovala své námitky proti takto pojatému památníku, dostala z úředních míst odpověď, že pomník je na soukromém pozemku a jeho zřízení je soukromou záležitostí. Jenže na tomto velmi frekventovaném místě neoslovuje mimojdoucí návštěvníky pouze soukromě.

Na jižním okraji města, někde na Vídeňské ulici, snad u Ústředního hřbitova, došlo k prvnímu a vlastně jedinému konfliktnímu střetu. Jeden ze strážných použil v sebeobraně zbraň. Výstřelem zasáhl nejenom útočníka, nýbrž nešťastnou náhodou i nezúčastněnou ženu stojící opodál. To jsou jediná dvě úmrtí způsobená střelnou zbrani. Bez jakéhokoliv dalšího střetnuti opustili vystěhovanci region města Brna. Wenzel Jaksch ve své Petici pro OSN byl v roce 1947 jiného názoru a zanechal nám v ní kuriózní pohled na transfer. Podle jeho vyjádření ”Cestou museli projit Ústředním hřbitovem, kde z úředního rozkazu musely býti všechny německé hroby otevřeny a náhrobní kameny povaleny." A o něco dál dodává:”Příkopy podél cesty byly plny mrtvol." Je to bezdůvodná pomluva, k ničemu takovému nedošlo. Je politováníhodné, že sociální demokrat W. Jaksch, bývalý československý poslanec, účastník zahraničního odboje a mezinárodně zkušený politik podlehl tak ubohé argumentaci a předestřel ji dokonce na světovém fóru.

Odcházející Němce po dnešní silnici E 52, v roce 1945 stále ještě neoficiálně nazývané císařskou, leckdo sledoval s velkou mírou zadostiučinění. Nebyl to také první ”Marsch nach Pohrlitz", česká válečná generace měla v živé paměti přinejmenším dva jiné. K prvnímu došlo zvečera 13. března 1939. Po několikadenním pozdvižení brněnských Němců, řízeném z Berlína a Vídně, vytáhlo přes šest tisíc nacistů a jejich stoupenců stejnou cestou k Pohořelicím. Vyzbrojeni dýkami, pěstními boxery, nařezanými železnými trubkami, někteří i pistolemi, byli připraveni smést z cesty kohokoliv, kdo by se jim postavil na odpor. Cestou zapalovali stohy slámy, aby apokalyptickými sceneriemi zdrtili vědomí českého obyvatelstva, což jim v plné míře vyšlo. U Ledců, kudy tehdy procházela státní hranice pomnichovského Česko–Slovenska, rozehnali osazenstvo prozatímní celnice a stavení zapálili. U Pohořelic, tehdy už v okupovaném území, očekávali průvod tamější nacističtí předáci, aby převzali a doručili do Berlína petici s naléhavým požadavkem o zásah proti Česko–Slovensku.